Alšovy obrazy

Mikulečský kostelík sv. Jiří (původně gotický, ve 2. pol. 18. století pozdně barokně přestavěn) byl ke konci devatenáctého století ve velmi neutěšeném stavu. Náboženská matice byla několikrát žádána o přispění na opravu kostela, avšak bezúspěšně. Teprve roku 1899 byla povolena na opravu kostela částka 3560 zlatých, 53 krejcarů. Z ní pětinu pohltily stavební opravy kostela a fary. Prováděl je na návrh Centrální komise vídeňské mladý architekt Boža Dvořák z Pardubic. Zbytek peněz zdaleka nestačil na dokončení vnitřku. Nový hlavní oltář provedl truhlář Štěpán z Pardubic za 660 zlatých, Jan Tuček z Kutné Hory dodal varhany za 2210 zlatých a Eduard Vokoun z Vysokého Mýta vyrobil kazatelnu a boční oltáře za 720 zlatých. Při tom všem už nezbylo ani na vymalování kostela. Mikulečský farář Vincenc Marek, stejně jako jeho nástupce František Stejskal nevěděli, jak by získali potřebné peníze na dokončení kostelních úprav.

Stalo se v srpnu 1899, že se architekt Boža Dvořák sešel v atelieru profesora V. Hynaise v Praze s tehdejším místodržitelským radou Dr. Städlerem, zaujatým pro výtvarné umění, a dověděl se od něho, že v místodržitelské pokladně leží 800 zlatých, určených na vydání za umělecké práce, kterých nebylo doposud užito. Dvořák si ihned vzpomněl na nesnáze mikulečského administrátora, kterému by se takto mohlo pomoci, i na svého přítele Mikoláše Alše, který by tak zas jednou získal příležitost k honorované práci.

Bylo ovšem třeba získat pro tuto myšlenku především Stadlera. Obci Mikulči prospělo v očích Stadlerových, že šlo o obec ryze německou, za osobu Alšovu se pak přimlouval profesor Hynais. Velmi přispěla také dosud nezapomenutá zásluha Alšova o zdárný výsledek Národopisné výstavy v Praze.

Výzdoba kostela v Mikulči za 800 zlatých byla mu jednomyslně svěřena, a tak zbývalo jen získat pro tuto práci umělce samého.

Svolil rád. 28. srpna roku 1899 se rozjel do Mikulče přes Litomyšl, kde pobyl dva dny s malířem V. Bartoňkem, vzpomínaje tu dlouholetého pobytu svého přítele Aloise Jiráska. Najatým povozem zajel pak za 2 zlatky z Litomyšle do Mikulče. Prostota a chudoba venkovského kostelíka neodradila velkého mistra. Nebyl zvyklý pracovat pro boháče a nebál se připojit své dílo k dílu okolních řemeslníků.

Do práce se dal ihned. Vypracoval pečlivě tři barevné návrhy: sv. Václava (14x26 cm), sv. Jiří (40x45 cm) a sv. Vojtěcha (59x52 cm). Z jara příštího roku nakreslil podle nich tři kartony v definitivní velikosti. Svatý Jiří v rozměru 200x300 cm byl komponován pro stěnu, která tvořila pozadí hlavního oltáře. Svatý Vojtěch na misijní cestě u Pobaltských Slovanů v rozměru 320x300 cm měl zdobit boční stěnu nad vchodem do sakristie a svatý Václav v rozměru 100x200 cm měl být namalován nad boční vchod do kostela.

Nevíme, v jakém pořadí Aleš obrazy kreslil, avšak podle písemného sdělení příteli Dvořákovi měl karton sv. Václava napnutý už 20. října 1899. Dne 31. května roku 1900 byl hotov se všemi kartony a oznámil Dvořákovi, >>že se může v Mikulči od hodiny začít<<.

Ze zachovaných kartonů byly dva v roce 1952, při příležitosti výročí 100 let od jeho narozenin, vystaveny na Slovanském ostrově v Praze. Byl to karton svatého Jiří a svatého Vojtěcha. Kromě toho nakreslil Aleš pro mikulečský kostel menší obraz svatého Jana Nepomuckého (25x35 cm). Podle něho namaloval Karel Rašek oltářní obraz, umístěný dosud na bočním oltáři.

Za všechny návrhy si Aleš ponechal 400 zl., dalších 400 rozdělil mezi malíře, kteří jeho návrhy provedli. Karel Rašek a Karel Záhorský dostali po 100 zl. za obraz sv. Vojtěcha a V. Bartoněk dostal 100 zl. za provedení sv. Václava na stěně nad bočním vchodem do kostela. Dalších 100 zl. dostal K. Rašek za provedení návrhu sv. Jana Nepomuckého olejem na plátně k výzdobě bočního oltáře. Na provedení freskového obrazu sv. Jiří v pozadí hlavního oltáře už nezbylo peněz. Obstaral je tedy zdarma sám architekt B. Dvořák, kvalifikovaný pro tuto práci studiem na Akademii výtvarných umění ve Vídni.

Řekli jsme už, že obrazy v mikulečském kostele jsou obsahem i formou typicky alšovské. Obraz, představující sv. Vojtěcha na misijní cestě u Pobaltských Slovanů, jeví se jako básnická vise, usilující vyvolat v životě kus dávné minulosti a oslavit předky našeho národa. V zidealizovaném prostředí zvětšená postava sv. Vojtěcha, hrdiny, který putoval k vzdáleným slovanským bratřím, aby je silou slova a myšlenky citově sjednotil, probudil v nich vědomí velké slovanské sounáležitosti, hrdost, sílu a odvahu bránit se proti odcizení a odnárodnění.

Zjednodušením komposice i obrazového děje, vnitřně zdůvodněného a vyjádřeného s plným smyslem pro starobylou prostotu slovanského života, dosáhl Aleš monumentálního vystupňování děje, obrážejícího se v poměru světce, který zvěstuje nové myšlenky, těm, kdož ho s napětím poslouchají. Skladba obrazu i kresba, vyznívající měkce v harmonii linie a barvy, navazují na tradici Mánesovu. Aleš tu také užívá mánesovských typů slovanských mužů a žen i krojových motivů postav, rekonstruovaných s věrností až archeologickou.

Alšův realismus se však neprojevuje toliko ve správnosti zobrazení jednotlivostí a celku, ale proniká celým ideovým obsahem díla i smyslem jeho poslání. Aleš, bystrý pozorovatel skutečného života, chce sloužit lidu a jeho potřebám. Hledá v minulosti posilu pro potřeby přítomnosti, nesené na konci 19. století revolučním duchem, razícím cestu k občanským svobodám, národnímu uvědomění a reformám sociálním.

Malíři Karel Rašek a Karel Záhorský přenesli Alešovy obrazy na stěnu k jeho úplné spokojenosti.

Také obraz sv. Jiří dokládá Alšovu vlohu pro básnickou visi, tlumočenou s kreslířskou pohotovostí, která už nabyla své definitivní slohové vyhraněnosti. Sv. Jiří, mladý rek na koni, který skolil obludného tvora, tajemnou nepřátelskou sílu, hubící českou zemi, je motivem spíše ryze pohádkovým než náboženským. Světec se tu jeví jako hrdina, který zabil netvora toliko vlastní silou, bez zázračné pomoci. Dojem jeho mocné síly je na obraze ještě zdůrazněn výraznou postavou a krásou koně, vítěze nesoucího.
 

Obraz sv. Václava na stěně nad postranním vchodem do kostela představuje jednu z Alšových variant tohoto světce. Zobrazil ho v duchu lidových představ jako vévodu české země v plné zbroji, s praporem v pravici a se svatováclavskou orlicí na štítu. Také typ sv. Václava nepatří do sféry kosmopolitních světců, představuje spíše českého zemana, připraveného chránit vlast a národ proti všem.

Čtvrtý Alšův obraz v Mikulči je obraz oltářní, namalovaný olejem na plátně od Karla Raška podle malého Alšova nákresu.

Připomeňme si znova, že Aleš maloval své obrazy v Mikulči pro osadníky ryze německé. Je pro Alše charakteristické, že naprosto nic neslevil z ryzosti českého tématu a výtvarného výrazu obrazů. Nemůžeme odhadnout, do jaké míry působily tyto obrazy na lid přímo svou uměleckou stránkou a do jaké míry mohli býti mikulečtí při pohledu na Alšovy obrazy ovlivňováni vzpomínkami na přímý styk s milým a přátelským mistrem. Je však jisté, že na ně Alšovo umění působilo, že se s výzdobou kostela sžili a Alšovy obrazy plně pochopili.

Text: C. Hálová-Jahodová - Neznámý Aleš v Mikulči